Cenu odborné veřejnosti získal projekt rezidence Gotthardská z dílny studia NEDVEDARCHITEKTI. Do čtyřpodlažní novostavby, která v sobě snoubí respekt k památkové zóně pražské Bubenče i prvky současné hravé architektury, dodalo SAPELI celkem 117 interiérových a vstupních dveří. O zcela novém prostoru pro bydlení jen pár kroků od královské obory Stromovka jsme si povídali s hlavním autorem návrhu architektem Janem Nedvědem.
Pokud byste poprvé v životě zamířili od kultovní hospody Na Slamníku směrem do Stromovky, rohový rezidenční dům nad nizozemskou ambasádou by vás svým výzorem nevyvedl z míry. Při pohledu z ulice totiž perfektně zapadá do památkové zóny, která se v této části Bubenče blíží k téměř vesnické idyle. Místní ale ví, že jde o nový přírůstek, který nahradil původní kancelářskou budovu, historizující repliku z 90. let.
Původní stavbu bylo nutné zbourat. Bylo to tak v plánu od začátku nebo jste se ji snažili zachránit?
Původní budova sice měla podobný tvar a velikost, ale adaptovat na bydlení nešla. Variantu přestavby jsme zvažovali skutečně jen velmi krátce. Měla velmi malá okna, tmavé, nízké prostory a především ji tvořil železobetonový skelet, kvůli kterému třeba zavření dveří hlasitě rezonovalo celým domem.
Vznikla tedy novostavba. I ta ale musela respektovat genia loci památkové zóny.
Ano. Ten dům má kvůli tomu dvě tváře. Exteriér do ulice se zapojuje do lokality, tedy Bubenče, která je původně vlastně vesnice za Prahou. Fasáda je tradičnější, ale vyhráli jsme si s nepravidelnými sklony a šířkami ostění oken nebo třeba s negativním tvarováním říms a soklů. Tuto uliční fasádu jsme navrhli tak, aby zapadla, ale zároveň odrážela současný architektonický jazyk.
Fasáda do dvora nemůže být rozdílnější, i když z ulice téměř není vidět…
To je dobře, má být privátní, je exkluzivně pro obyvatele bytů. Tvoří ji křídla do vnitřního dvora a zadní zahrady, celé z francouzských oken s dřevěnými okenicemi, které kromě stínění pomáhají vytvořit intimní prostor pro život.
Ale trochu chaosu jste dostal i sem?
Ano, okna nejsou stejně široká, některá se dají otevřít a potřebují zábradlí, jiná tam jsou napevno. V kombinaci s dřevěnými okenicemi to ve finále znamená, že dům vypadá pokaždé jinak. Působí to živěji, hravě. Není to ale jen o estetice, klíčová je i funkce. Například u oken na uliční fasádě dostaneme díky nepravidelnému ostění dovnitř daleko více světla a okna navíc nejsou kvůli standardnímu zateplení ve fasádě opticky utopená. Ta fasáda doopravdy žije, je proměnlivá, má na sobě ručně kartáčovanou omítku s metalickým nátěrem na vrcholu zrn, takže v různou denní dobu jinak odráží světlo, a jeví se někdy plastičtěji a někdy víc ploše.
Měděný nátěr pak najdeme i uvnitř, třeba na vstupních dveřích do všech třinácti bytů.
To je pojící designový prvek, který jsme aplikovali jednak na zárubně nebo třeba na zábradlí schodišť. Vlastní křídla dveří pak imitují beton, ale jen zvenčí – ze strany interiéru jsme dekor ladili s podlahou bytů. U vstupních dveří nám záleželo jednak na bezpečnosti a protipožární ochraně, ale samozřejmě i na estetice. Společně se SAPELI se nám podařilo vyfrézovat do povrchů křídel čísla bytů a opticky dveře prodloužit zapuštěním designového panelu do stěny nad nimi, tak aby lícoval se zárubněmi.
Jaké jste volil dveře v interiéru?
Základem jsou skryté zárubně, ty používám rád. Dali jsme jim jistou hierarchii: v obytných místnostech typu ložnice, obývák a pokoje jsme volili laminát, který imituje dřevo podlahy, u techničtějších místností jsme pak nechali dveře v podstatě splynout se stěnou, mají se v tom prostoru ztrácet. V některých bytech jsme na ně dokonce od podlahy po strop nalepili zrcadlo a staly se tak součástí celoskleněné stěny. Vyhráli jsme si i se zdánlivě malými detaily jako obklady v nerezovém plechu.
Berete dveře spíš jako něco funkčního, nebo si myslíte, že mohou mít ambice interiér proměnit?
Dveře interiér definují, zcela určitě. Je obrovský rozdíl mezi jednoduchou laminátovou obložkou s nízkou výškou a právě třeba skrytými zárubněmi, bezfalcovými a posuvnými dveřmi a jejich speciálními povrchy typu kámen. V návrzích používám dveře jako tvůrce atmosféry právě proto, že je mohu buď vědomě potlačit, nebo na ně nějakým způsobem upozornit. Rád si hraju s výraznými vstupními dveřmi, které fungují jako brána, jako prvopočátek zážitku z prostoru, který leží za nimi. Mám radost, že na takto atypických zakázkách mohu dnes spolupracovat i s velkými výrobci, kteří neustále rozšiřují svá portfolia a kteří jsou schopni zajistit odbornou konzultaci a montáž, která je nakonec zcela zásadní.
Jak moc musíte vyvažovat vaši představu a schopnosti řemeslníků na místě? Je to velký kompromis?
Za ty roky navrhování máte nějakou zkušenost, víte, co je reálné a ten návrh děláte už s vědomím toho, co půjde a co ne. Ale stavba bez problémů neexistuje. Proto je pro mě podstatné u stavby být, hlídat to, být schopný těm řemeslníkům vysvětlit, o co mi šlo. Autorský dozor je pro mě klíčová práce architekta.
Jaké další vnitřní vybavení bytů navrhujete?
Když navrhujeme byt pro konkrétního klienta, tak většinou navrhujeme všechno s výjimkou sedacího nábytku a svítidel, u nichž by byl individuální návrh velmi náročný a hlavně drahý. Takové vzorování židle či sedačky, aby fungovaly a dobře se na nich sedělo, je extrémně náročný proces.
Navrhoval jste si svůj vlastní dům?
Byt a dvakrát. Byl to pro mě jeden z nejtěžších úkolů, protože jsem neměl klienta, protistranu, s níž ten projekt dotvářím, která mě směřuje a v tom výsledku se odráží. Já sám coby architekt jsem byl doslova přehlcen šíří možností, které se mi nabízely. Dostal jsem se do klasické rozhodovací paralýzy, z níž mě vysvobodila až manželka, která mi od té doby oponovala coby klient. Náročný, ale milý klient! A přidaly se k ní i mé dcery.
Web vašeho studia se otevírá dětskými kresbami, ty jsou vaše nebo vašich dcer?
Je to smyčka kreseb mých dcer a mých skic. Chtěl jsem tím vyjádřit, že ten moment v prvopočátku, kdy se tužka dotkne papíru a něco přeneseme z nehmotné mysli na hmotný papír, je pro mě v navrhování strašně důležitý. Doteď se bez ručního prvku neobejdu a vlastně mi není jasné, jak mladší generace dokáže ten proces odstartovat rovnou na počítači.
Jaký typ projektů máte nejradši? Rezidenční, veřejný prostor, komerční…
Každý z nich vám přináší něco jiného a nutí vás dívat se na svět jinak. Rezidenční projekty jsou velmi osobní, vytváříte personifikovaný prostor pro konkrétní bytost, která se v tom návrhu odráží. Komerční prostory typu kanceláří fungují jinak, jsou otevřenější, jde tam především o účel a představu investora. Restaurace nebo kavárny jsou zase především o tom vžít se do jejich zákazníka, kterému zprostředkováváte nějaký zážitek v harmonii s tím, jakou službu tam dostane. Ve studiu ale děláme i instalace výstav, které připravujete jen na krátký moment, víte, že bude existovat pár měsíců a pak skončí. Přistupujete k tomu jinak, návrh vzniká s vědomím toho, že musí být rychle, jednoduše čitelný, ale už k němu neexistuje návrat, zůstane jen fotodokumentace.
Řekl byste, že máte nějaký svůj rukopis? Něco, co spojuje všechny vaše návrhy?
Hm. Mám určitě preference. Líbí se mi třeba šikmé dýhování ve dřevě, které je prostě zábavnější. Baví mě navrhovat osobité prvky v interiéru, typicky třeba knihovny. Je zajímavé, že každý tu knihovnu používá a vnímá jiným způsobem. Někdo jí má více zaplněnou nebo vyloženě přeplněnou knihami. Například my máme doma stěnu, která je složená z knih, je narvaná od podlahy po strop. Pro někoho jiného to ale může být kus nábytku, na němž kromě knih vystavuje umělecké předměty či doplňky, knihovna je pak vzdušnější. Tyto detaily pak rád promítám do atypických návrhů na míru.
Máte z minulosti nějaký projekt, za kterým se rád otáčíte?
Vždycky je pro mě příjemné, když se člověk potkává s projekty po delší době. Když vám investor nebo obyvatel řekne, že je pořád spokojený a i po těch dvaceti letech pořád považuje to, že si našel architekta, za nejlepší, co udělal, protože vznikl návrh, který má rád a stále ho baví. To je vlastně nejpříjemnější potvrzení toho, že když něčemu věnujete energii a děláte něco na míru, může to mít trvalou hodnotu.
Jak to máte s architekturou ve veřejném prostoru? Myslíte si, že by měla být osobitá, udivovat, nebo právě naopak?
Veřejná budova musí poskytovat příjemné prostředí, uživatelé se v ní musí cítit dobře, pokud je to běžný veřejný prostor. Pokud to není památník nebo nějaké místo, které zapojuje další emoce, tak by měla být funkční a vstřícná. Ale myslím si, že nemusí být přímo neosobitá. Osobitost prostoru nemusí znamenat, že bude šokující, může jít o jemné prvky, které mu dají charakter. Je dobré přistupovat k veřejnému prostoru citlivě, najít rovnováhu mezi tím, aby to nebylo nudné a zároveň to nepůsobilo jako příliš výrazný výstřelek.
Co říkáte na stavby, které vzbuzují kontroverzi, třeba jako nové pražské nádraží?
To je jiný případ, protože to je veřejná budova, která, podle mého názoru, naopak osobitost mít má. Má být výrazná, protože tvoří určitou dominantu a má být stylotvorným prvkem. Když se podíváte na filharmonii, také to není konvenční architektura. Nebo na to, co dnes znamená nádraží – není to jen technická stavba, má kulturní, společenskou roli. To je podle mě něco, co má v sobě architektura mít, tedy vyzařovat charakter místa a času.
Jak se vám vlastně navrhuje v Česku?
Proces navrhování je tady hrozně zdlouhavý a byrokratický, a to člověka opravdu vyčerpává. Například rezidence Gotthardská trvala od návrhu po dokončení neuvěřitelných deset let. Musíte tomu věnovat obrovské množství energie, která by se mohla využít kreativněji. Zkušenost s povolovacími procesy v zahraničí nemám, protože jsme tam dělali hlavně interiéry. Ale vím od kolegů, že například v Rakousku jsou procesy rychlejší, a někde je třeba povolovací proces jen formální kontrola dokumentace.
Když už jsme u té lokálnosti, využíváte místní výrobce, nebo se orientujete na zahraniční?
Naštěstí už existuje spoustu českých výrobců, kteří poskytují kvalitní interiérové i stavební prvky. Ten posun od mých začátků coby architekta je obrovský. Část českých výrobců se ale dnes zase zpětně dostává pod velké mezinárodní majitele a skupiny, protože jsou pro ně najednou zajímaví. Geografie je ale pro mě druhořadá otázka, já hlavně hledám zajímavé materiály, teprve potom se dívám, kdo je poskytuje. Smysluplné mi přijde brát z místních zdrojů materiály jako je například kámen, nemusíme dovážet exotické kameny, když máme vlastní plejádu krásných pískovců a žul. To stejné platí pro dřevo.
O REZIDENCI GOTTHARDSKÁ (zdroj: Nedvědarchitekti)
Autoři: Jan Nedvěd, Viktor Sunek, Jakub Smolka, Jan Klempíř, Andrea Kocová
Ateliér: NEDVEDARCHITEKTI
Země: Česká republika
Realizace: 2021-2023
Zastavěná plocha: 637 m2
Obestavěný prostor: 9 690 m3
Podlahová plocha: 2 518 m2
Investor: Karimpol group
Dodavatel: Swietelsky stavební
Rezidence Gotthardská je čtyřpodlažní bytový dům v blízkosti pražské královské obory Stromovka, v němž se propojují klasické prvky reflektující místní genius loci s jazykem současné architektury. Je postaven na místě staršího kancelářského objektu na trojkřídlém půdorysu obemykajícím dvůr a vychází z kontrastu dynamické, jako by prolamované uliční fasády s nepravidelnými ostěními oken a hladkých, avšak variabilních stěn vnitřního atria, které lemují plochy dřevěných francouzských oken a systém skládacích lamelových okenic.
Tvarové řešení domu se třinácti bytovými jednotkami vychází ze snahy maximálně respektovat formu a měřítko architektonického výrazu okolních objektů, ale zároveň do unikátního místa v historické části pražské Bubenče vnést nové tvarové a materiálové elementy. Rezidence zaujme zvýrazněnou podstřešní negativní římsou doplněnou negativním soklem s omítkou z umělého kamene (tradičním materiálem v historických částech hlavního města), proměnlivými sklony a šířkami šikmých ostění oken, které rozšiřují výhledy a zintenzivňují osvětlení, a v neposlední řadě stěrkovou, ručně kartáčovanou hrubou omítkou v šedo-pískové barvě, ozvláštněnou bronzovým metalickým nátěrem reagujícím na změny světla. Sedlová střecha z antracitového plechu se v některých částech střídá s plochými, zazeleněnými pochozími plochami vedoucími do zadní zahrady či se střešními terasami orientovanými do vnitřního dvora.
Osvětlení podkrovních prostor je – na rozdíl od vikýřů původní stavby z devadesátých let – zajištěno ateliérovými okny, která ve výrazu dodávají klid struktuře střešní krajiny.
Mgr.A. Jan Nedvěd
Vystudoval architekturu na Vysoké škole umělecko-průmyslové (ateliér prof. Martina Rajniše). Od roku 1996 začal spolupracovat s Barborou Škorpilovou, s níž v roce 1999 založil studio mimolimit, jehož byl partnerem do roku 2008. V tomto roce se osamostatnil a založil studio Nedvěd architekti. Hlavním principem práce studia Nedvěd architekti je hledání nových prostorových řešení architektonických interiérů a exteriérů ve veřejné i soukromé sféře s důrazem na harmonické propojení detailu a celku pomocí zvolených materiálů, světel a barev.
